Schönborn: Berdycha mám rád, ale grandslam nevyhraje

Autor: Michal Procházka

Richard Schönborn v Praze sklidil úspěch
(Foto: Tennis Arena / Karolína Smíšková)

Uznávaný trenér a metodik RICHARD SCHÖNBORN (84) v Praze svojí přednáškou zaujal více než stovku zvědavců, kterým předával poznatky související s jeho nejnovější publikací zabývající se vlivem mozkové činnosti na učení pohybů. Bývalý dlouholetý šéftrenér Německého tenisového svazu si při té příležitosti našel prostor na rozsáhlý rozhovor pro Tennis Arenu, kde se rozhovořil o své bohaté kariéře, Borisi Beckerovi a také o současném světovém tenise.

Jak se vám líbil zájem a pozornost posluchačů během vaší přednášky ?
„Byli ohromně koncentrovaní a zvědaví. A zvědavost je pro trenéry hrozně důležitá, je to jedna z klíčových vlastností. Když nejste zvědaví, nic se nedozvíte. Doufám, že všechno pochopili. Je škoda, že moje nejnovější kniha není přeložena do češtiny, protože tam je toho mnohem více, než jsem stihl říci.“

Co bylo hlavním cílem vaší přednášky?
„Je to něco nového. Na celém světě neznám knihu, která by se tolik věnovala práci mozku a jeho vlivem na učení pohybů. Řekl bych, že je určitým způsobem jedinečná. Věřím, že o přednášce budou přemýšlet a jestli to pochopí, tak postupem času možná pozmění styl svých tréninků.“

Dalo by se říci, co vás motivuje k přednáškám a podobným akcím?
„Považuji to za povinnost člověka, který se touto problematikou zabývá a má určité vědomosti. Nedělám to pro sebe. Pokud něco píšu nebo přednáším, tak chci někomu pomoci. A to je asi ten důvod, proč se tím ve svém věku pořád zabývám.“

Jak se změnila metodika od vašich publikačních počátků?
„Ohromně. To se nedá říci jednou větou. Hodně se změnila obecně sportovní věda, protože je stále více vědců, kteří se zabývají výkonnostním sportem a fyziologické procesy jsou ve všech odvětvích stejné. Když je něco úspěšné, tak nic nebrání tomu převzít to do jiného sportu. Řekl bych, že tohle všeobecné vědění a jeho výměna jsou velmi důležité. Proč mám vynalézat něco, co už bylo vynalezeno? Proč tím ztrácet čas?“

Trenér musí být dobrý herec

Co je podle vás pro trenéra klíčové, aby ze svých svěřenců dostal maximum?
„Jde o několik vlastností. Musí být trpělivý, ale hlavně musí být zvědavý. Pokud není zvědavý, nic se nenaučí. Čili musí chodit na různé přednášky a je jedno, jestli tam mluvím já nebo někdo jiný. Také musí číst. Člověk sám nic nevymyslí, protože věda je dnes mnohem dál. Dále musí být důsledný. Hráč musí plnit jeho pokyny. Je potřeba najít metody, jak hráče donutit, aby pracoval pro sebe. A samozřejmě každý trenér musí být dobrý herec. Ale ne v tom negativním smyslu. Jde o to, jak se dovede prezentovat a ta prezentace je u dětí jiná než u světových hráčů. A kromě toho musí být schopen hráče motivovat.“

Dlouhých 26 let jste byl šéftrenérem Německého tenisového svazu. Netáhlo vás to více k roli osobního kouče? Prý jste hodně nabídek odmítl.
„Odmítal jsem to ze dvou důvodů. Jakožto šéftrenér jsem byl odpovědný za všechny německé špičkové hráče a v úplném začátku osobní trenéři ještě neexistovali. Problém nastal až později, kdy se začaly skládat osobní týmy a vliv národního trenéra šel tím pádem dolů. S touto změnou přišel větší důraz na mládež a vývoj. Navíc jsem byl pod smlouvou, kde byly vymezeny mé povinnosti a pravomoci, takže jsem se nikdy nemohl dlouho věnovat jednomu hráči.“

Ani po skončení v pozici šéftrenéra vás role osobního kouče nelákala?
„Už jsem měl cestování až nad hlavu. Vždyť od svých patnácti let létám okolo světa a během roku jsem více než 200 dnů strávil na cestách. Není nic únavnějšího než neustálý koloběh: letiště, hotel a kurty. Takže jsem si řekl ne a rozhodl se věnovat psaní, přednáškám a podobným aktivitám. Kromě toho ještě pracuji s dětmi, ale na to s někým cestovat jsem už moc starý.“

Becker nesnášel porážky

V Německu vám pod rukama prošli Stefi Graffová a Boris Becker. Čím byli výjimeční?
„Stefi byla motoricky velmi talentovaná, rychlá, měla ohromné nohy a byla strašně zazobaná. Ona měla mentalitu neporazitelnosti. Do turnajů vůbec nešla s myšlenkou, že by mohla prohrát. Tenkrát měla asi nejlepší forhend, velmi dobrý servis i bekhend slice. Ale bohužel jí chyběl topspin. To zavinil její otec, se kterým jsem kvůli tomu hodně bojoval okolo jejích 11 až 14 let. Během naších lekcí jsem jí učil topspin, ale otec jí stále říkal, že ho nepotřebuje a vždycky se od něj vrátila se slicem. To byla její slabina. Navzdory svému otci byla solidní, on na ní totiž měl dost negativní vliv. Ale na druhou stranu to mluví pro ni, protože to překonala a nepodlehla tomu. Hodně jsem si jí cenil.“

A Boris Becker?
„Boris naopak nebyl výrazný motorický talent. V uvozovkách byl celkem pomalý, měl těžký spodek po mamince. Ale měl ohromnou mentalitu. Bojovnost. Nesnášel porážky. Každý rok jsem dělal v listopadu tréninkový kondiční tábor na horách, kde nebyl žádný tenis. Ale hráli jsme basket nebo fotbal a Borise jsem vždycky úmyslně postavil do slabšího týmu. Ten to tak nesnášel. Spoluhráče strašně seřval. (smích) A své povaze vděčil za všechny úspěchy. Techniku se postupně naučil, měl výborný servis i voleje. Ale technika u něj úspěchy nedělala, to dělala hlava. Potom se bohužel změnil. Toho moc lituju. To, jak se dnes chová a jak jedná… To je katastrofa. To nenávidím.“ (zklamaně)

Tím myslíte, že je arogantní?
„Arogantní. Sebestředný. Řekl bych, že ho zkazily peníze.“

Jste spolu v kontaktu?
„Vůbec. Boris žije v jiném světě. Je v Londýně, kde chodí po večírcích.“

Djokoviče změnila rodina

V čem mohl spočívat Beckerův přínos pro Novaka Djokoviče?
„Becker určitě nikomu nemůže pomoci s technikou nebo kondicí. Ale na druhou stranu má obrovské zápasové zkušenosti, takže mohl pomoci s analýzou jeho hry a dovedl ho optimálně připravit po strategické stránce. Novaka ani nemusel učit něco s technikou, vždyť už předtím vyhrál třeba Australian Open. Ale pro turnajovou nebo zápasovou stabilitu mohl být Becker přínosem.“

Čím si vysvětlujete Djokovičův náhlý ústup z čela světového žebříčku? Téměř neporazitelný šampion najednou ztratil jistotu.
„To s Beckerem nesouvisí. Djokovič byl poslední tři nebo čtyři roky prakticky neporazitelný. Ale pak se oženil a do toho přišlo dítě. Jeho stodesetiprocentní koncentrace na úspěch šla dolů, protože přišly jiné zájmy, které alespoň nepřímo ovlivňují tréninky a všechno další. To mohl být jeden z důvodů toho, proč už nechtěl poslouchat Beckera a ten se naopak nechtěl podřídit rodině. Dokud jste s hráčem sám, trávíte spolu hodně času nejen na kurtu. Ale jakmile se objeví rodinní příslušníci, tak privátní část turnajového života patří jim a trenér je najednou sám. To byl jeden z důvodů, proč jsem to nikdy nechtěl dělat.“

Berdych nechce vyhrát

Věčným tématem je šance Tomáše Berdycha vyhrát grandslam. Co si o tom myslíte?
„Podle mého názoru vyhrát nemůže, protože nechce vyhrát. Před několika lety jsem četl rozhovor s Tomášem, který tehdy byl okolo 15. místa na světě a ptali se ho na jeho cíle. A on řekl: Já bych se chtěl dostat k elitní desítce a hrát čtvrtfinále a semifinále velkých turnajů... Znám ho z Prostějova už z doby, kdy mu bylo okolo 16 let a tenkrát se mi ohromně líbil: technika, postava a všechno. Nechápu to. Muž, který tenisu věnuje všechno, má ohromný talent, skvělou techniku a nechce vyhrát grandslam. A když někdo nechce vyhrát, tak nikdy nevyhraje. Někteří hráči hodně chtějí a stejně nevyhrají, ale Tomáš na to má. Jenže pro to potřebujete kombinaci povahy tygra a lva, ale u něj je to kombinace gazely a žirafy. To je otázka mentality. Strašně toho lituju, protože Tomáše mám opravdu rád. Ale už jeho vizáž, jak vystupuje na kurtu... Moje zásada byla, že soupeř ze mě musí mít nejen respekt, ale přímo strach. Ale to, jak se tváří Tomáš… Teď navíc dorůstají další mladí hráči. Sice bych mu to strašně přál, ale mám dojem, že grandslam asi nevyhraje.“